Žala trávu moje milá,
trávu žala,
na trávu se položila,
zazpívala.
„Útočiště srdcí plachých,
Marjá, máti,
s tím svým hochem, achich, achich,
zkusím já ti.
Slyš, co ti mé srdce řekne:
hoch mne líbal,
ten můj milý, kvítko pěkné,
to je šibal!
O hubičku řekl si mi,
prosil často,
dostal jich od loňské zimy
snad už na sto.
Vzal si jich už na tisíce, –
kapek deště
o přívalu není více, –
a chce ještě.
Ne, však já se nedám, že ne?
Proces krátký:
ať dřív tamty zúročené
vrátí zpátky!“