Kam oko hledne,
tam není ještě růže jedné
a není ani poupěte
a ke dni ze dne
jen jinovatka na vše sedne
a jaro je jak zakleté.
Tak člověk čeká
tu na lásku, až píseň měkká
se zachví sladké chvíle té,
a zas se leká,
a dnové táhnou do daleka –
ah, to je jaro zakleté.
A dosní tady
a dotouží ten snílek mladý –
a z hrobu růže vykvete
tak plná vnady –
a čím jsou pak ty vzdušné hrady
i žití jaro zakleté!