Je láska všude stejná, beze změny,
je láska všude jiná, věčně různá
a bude, pokud jedna ústa luzná
plát budou v pocel dlouho vytoužený.
O markýzo, jež v polibků těch žáru
jste opíjela duši svoji ráda,
o rcete, k štěstí co si srdce žádá,
než při měsíci parkem sníti v páru?
Či v pohledu když sladká touha plane
a na západě krví nádech zlatý,
si usednouti v snění do komnaty
a miláčku zřít v oči rozkochané...
A poslouchati, on jak tiše čte vám
a v románu ty stránky vybírá si,
z nichž vždy se láska sladkou vůní hlásí,
básníkům pletouc růže, hlavy děvám.
A lidské srdce věčně láskou hárá,
vše splývá v sen a skutečnost ta mizí,
vy milujete srdcem Heloisy
a trpíte zas duší Abelarda.
A milý zatím poustává v čtení,
hlas milý, známý z minulosti volá –
a dočtená té knihy kapitola
vám duši stápí v divné rozechvění.
A nevíte, jak vše se stalo s vámi,
leč víte, k hlavě uklání se hlava,
v snách ucítíte políbení žhavá,
že opojivý žár jich duši mámí.
Tu nachem vzplane úběl čela bílý,
je skutečností každá čtená řádka,
kde rájem zdá se chvíle snění krátká –
a soška Amora dál šípem střílí...
Je láska všude stejná, beze změny,
je láska všude jiná, věčně různá
a bude, pokud jedna ústa luzná
plát budou v pocel dlouho vytoužený...