On zajal duši tvou, ty dítětem jsi byla,
svět byl ti plný záře,
jež s tebou nesla se a tiše políbila
i čelo samotáře.
Tys byla zajatá ve duše jeho cele
a poutem lásky spjata,
mír v srdci hlubokém a v poubledlém čele
ti spala duma svatá.
A tys se dívala, jak západ hoří nachem,
jak jaro, zima letí,
až jednou chvící se a s bázní v oku plachém
jsi prchla ze zajetí.
Leč svět ti cizím už... ty bloudila jsi chvíli,
až létla's pod oblohu
a, mrtvá nevěsta, na hlavě závoj bílý,
jsi mlčky vešla k bohu.