K životu se člověk sbírá,
žije, dýše
a pak jednou zajde tiše
po zákonech všehomíra –
nikdo neví, kam?
A sám sobě zdá se osou,
centrem světa,
táhnou dni a táhnou léta,
pak jej navštíví ta s kosou –
nikdo neví, kdy?
A když máj kol vůní dýchá
v srdce naše
sama láska vejde plaše,
jako dech tam vejde zticha,
nikdo neví, jak?
A záhada těžká, čirá:
tisíc lidí
životní svůj cíl v tom vidí:
od doutníků špičky sbírá –
nikdo neví, proč?