ZABLOUDILÝ

Proč jsi mne, má milá, nevyprovodila, prosil jsem, nechtěla’s tomu, zvonilo klekání,

když jsem šel po stráni samoten v podvečer domů. Tak smutno bylo mi, když jsem šel pod stromy

v soumraku lesní tou stezkou – potkal jsem za krátko líbezné děvčátko, panenku hezkou, ó, hezkou!

Jak plachá vzpomínka tiše a zlehýnka přejde a zpátky se točí, zas ještě povzdálí

na mne se usmály ty její čarovné oči. Zjev jako z pohádky drahý a přesladký,

snad pouhé šálení klamné – jako by tajemně vyrostla ze země, s úsměvem dívá se na mne.

Ticho je dokola – a kdože odolá, když se mu po lásce stýská? Hledáš ji po světě –

a sama najde tě, v oči se dívá tak zblízka – V oči se dívá ti a duši uchvátí –

kdože se ubránit může? Na čílko, do vlásků zlatému obrázku červánky sypaly růže.

Dokola po lese ni lístek nehne se, klekání doznívá v dáli – pohádka o máji,

krása, jež opájí, duši ti omamně šálí. Žár v duši vyrůstá, zlíbat ji na ústa,

zpíti se krásy té vděkem, hladit ji po skráni – ani se nebrání v úsměvu vlahém a měkkém.

Dokola nad lesy ticho se rozvěsí, západ byl červánky poset. Klekání doznělo,

na rty a na čelo polibků sneslo se do set. „Rusalka,“ šeptá mi hlas jakýs neznámý,

„nechoď s ní do lesů ve tmě!“ Není mi pomoci – dál a dál do noci bílý stín rusalčin ved’ mě –

Proč jsi mne, má milá nevyprovodila, ještě mne zachránit mohla’s – v nitru se na chvíli

kmitne a zakvílí vzpomínky vzdálený ohlas. Kmitne se, zachvěje – pozdě již, pozdě je,

hlas v duši umírá, slábne, v těch lesů hluboku chví se mi po boku zjev bílé rusalky vábné.

Rusalka pobledlá vedla mne, zavedla – a kdož ví, zda jsem se vzpouzel? Po boku rusalky

zbloudil jsem do dálky, v království tajemných kouzel. Stín bílý vede mne v ty říše tajemné,

vidina čarovná, světlá kol sebe záři tká – v očích jí pohádka, zlatá báj o štěstí zkvetla.

Dokola sta a sta světélek vyrůstá a chví se, zniká v noc temnou – v pohádkách o štěstí

cestou i v bezcestí šla bílá rusalka se mnou. Slyš – nikdo nevolá? Ne – ticho dokola,

a život, sen to je krátký. Kdo jat byl závratí, sotva se navrátí, k lidem se nevrací zpátky.

Kdes v duši doznívá pohádka blouznivá – zabloudil’s v hlubokém lese. Břeh mizí pod nohou –

za duši ubohou Otčenáš pomodlete se...