Nemluví, nejí, smutně hlavu chýle –
a vlakem večerním jel domů zpět.
Bylť na to zapomněl, se krutě mýle,
co se Stázičkou zřel se naposled,
že od té doby, ach, od oné chvíle
uběhlo dlouhých, dlouhých dvacet let
a strašná doba ta, jež mžikem zdá se,
že málo kouzla přidá – dívčí kráse...