Tvé oči zavřely se na věky
snem smrti, když se ukončil Tvůj krátký
sen života. Neznámý, daleký
kraj břehů, odkud žádný poutník zpátky
se dosud nevrátil, dnes hostí němě
Tvou světlou duši, kteráž kolem sila
jen dobro, za něž oddaně a vždycky
a stále znovu, denně zápasila
s mocnostmi temna. V klínu rodné země,
již milovals tak nábožně, tak lidsky
a celým srdcem, spíš Svůj věčný sen,
po velkém, dobrém, ušlechtilém díle.
Kdož Tebe znal, ve smutku hlavu chýle,
Tě s láskou vzpomíná. Zrak zarosen
je slzami, jimž nadarmo se brání –
jak zlaté srdce přestalo zde tlouci!
Mír s Tebou, příteli! A nehynoucí
buď Tobě za vše dík a požehnání!