Za nocí hvězdných, za rána i ve dne
jde Věčnost dál do nevystihlých cest –
a v jásotu i v zoufalosti bědné
zem naše před ní malým zrnkem jest.
Za nocí hvězdných, když kol ticho vzrůstá,
to neví nikdo, nikdo netuší,
kde v blouznění se na rtu chvějí ústa,
kde očima se dívá do duší,
kde vůně vlasů, bílé ňadro mámí,
kde každý dech je rozkoš, vůně, ples,
kde polibek, stisk ruky sladce známý
tě z ňader dívčích vznáší do nebes.
Za nocí hvězdných, za rána i ve dne
jde Věčnost dál do nevystihlých cest –
a v jásotu i v zoufalosti bědné
zem naše před ní malým zrnkem jest.
Za nocí hvězdných kdo se rozpomíná
těch statisíců, kterým poprvé
spár zoufalství se dravě v čelo vtíná
a chorá srdce drásá do krve, – –
kdo vzpomíná si těch, kdo v této chvíli,
za nocí hvězdných někde v samotách
s výkřikem na rtech do čela si střílí
a dolů skáčí s mostů na řekách...
Za nocí hvězdných, za rána i ve dne
jde Věčnost dál do nevystihlých cest –
a v jásotu i v zoufalosti bědné
zem naše před ní malým zrnkem jest.