...A že by opravdu, můj příteli, Tvé čelo pod Musy polibkem se více nezachvělo a na vždy zlomený že je Tvůj život krátký? A že by opravdu byl skončen život světlý,
ta pilná ruka Tvá že v úzké rakvi setlí, že's navždy odešel a nevrátíš se zpátky? A že by opravdu ten smrti anděl němý svým dechem mrazivým Tvá křídla srazil k zemi
a všecky naděje, jež k tobě kdy se pjaly, že s Tebou umřely? Že Muza Tvoje svěží teď stranou dívá se, jak mrtvý v rakvi leží, a smutný její zrak že slzami se kalí?
A že víc opravdu v Tvé zkamenělé hrudi a v čele studeném se nikdy neprobudí Tvé svaté nadšení v tom tvůrčím plání mladém? Vše s Tebou umřelo v té smutné chvíli jedné,
víc nikdy k rozletu se peruť nepozvedne a že Tě opravdu tak záhy ve hrob kladem? Spí mrtvý tiše dál... Tak příliš, příliš záhy! Zda stačí k útěše, ze stop Tvé světlé dráhy
že růže vykvetly a vavřínem že poset byl krátký život Tvůj? Tím víc to v srdce bodne, Tvůj světlý genius kol skrání matky rodné co chystal vavřínů a nových růží do set!
To v duši zabolí, Ó příteli můj drahý, že vše Tvé nadšení, Tvé posvěcené snahy i všechen orlí vzlet ve hvězdné Tvojí touze, žár Tvého genia i svatá síla tvůrčí
se rovem zasypá, když příroda tak určí, jež matkou zove se a macechou je pouze! Ó těžce, příteli, se Tobě dává „s bohem!“ Po mnohých zápasech i po vítězství mnohém
na hrobě předčasném kéž sláva Tobě zkvetla kde budeš věky spát i s nadějemi všemi! Buď s tebou věčný mír! Spi sladce v rodné zemi, do věků, příteli, buď s Tebou paměť světlá!
Cookies on Poetry Cove