Jenž opředl jsi svatý Vyšehrad nádherným kouzlem světlých vidin Svých, v nichž k nesmrtelnému se životu v Tvých bohatýrských zpěvech budily
vznešených bájí velké postavy – sám naposledy, světlý bohatýr, Jsi k posvátnému Vyšehradu spěl v smutečních zvonů dumném hlaholu...
A uvítal Tě starý Vyšehrad v bolesti němé, očekával Tě jak vítěze, jenž z boje vrací se pokrytý slávou, s laurem na skráni –
tak vítěz jde, leč k smrti unaven i štít i meč i přílbu odkládá a hlavu sklání, aby ve spánku klid věčný našel... Na konci Tvých dnů,
když k posvěceným skráním pěvcovým Smrt sklonila se němým polibkem, jímž v nesmrtelnost uvítala Tě, v zem uložili Tebe posvátnou –
a Ty Jsi zašel tich a mlčící ze rmutu života ve světlou říš Svých vidin zářících a světlých snů, jež kdy Jsi opřed kouzlem veršů Svých
Tak ze života, kde’s byl bludný host, Jsi slávou pokrytý se navrátil v kruh světlý oněch, kteří mrtví jsou, a přece žíti budou na věky,
ve světlou říši tu, kam často se u vytržení upíral Tvůj zrak a kde jsi vídal stíny zářící a světlé zjevy, jimžto nad čelem
plá hvězdný jas a kteréž v duši Tvé tak žily a dál budou v básních Tvých žít na věky v té záři, setkané z paprsků hvězd a svitu měsíce,
jimž sestrou byla Poesie Tvá. Skráň snivá, v nížto tiše vykvetly ty luzné báje nevadnoucích krás, v prach rozpadne se v klíně hřbitova,
však co kdy žilo v srdci, snění Tvém, žít bude dál a do všech příštích dob nad hesla dne i rmuty života i nad zápasy bojujících stran
zářivě bude pláti budoucím, jak do života zlatou vzpomínkou čarovná svítí z dětství pohádka... A od posvátných Vyšehradu stěn
vždy mezi těmi, kteří mrtvi jsou a žijí dál, za nocí měsíčních, když usne zem a nad ní v objetí jde Krása a jde Láska, sestry dvě,
z nichž každá srdce lidí odmyká snům hvězdným –: i Tvůj vždycky poznovu zpěv slyšeti tam bude vznešený! A báje ty, jež Tobě šeptala
Tvá poesie hvězdná, znovu vždy žít nesmrtelným budou životem a těšit všude tam, kde nezavrou svých srdcí Kráse, jež jak přelud bílý
v objetí Lásky k srdcím těm se schýlí...
Cookies on Poetry Cove