Ven z našich úzkých obzorů, kde stěží se časem dýchá v dusnu k zalknutí, kde na všem vůkol těžké stíny leží, v dál zatoužíval’s volnou perutí,
výš nad mlhy, jež jako těžká chmura se časem nízko vlekou nad námi, jež, zmalátnělé, ve snách dusí můra... V kraj dálný zaletíval’s, neznámý,
a světy vídal’s daleké a divy zázračných krajů. Čtyři úzké stěny tvé chudé kaplánky tu opuštěny pojednou zbyly. Duch tvůj, stále chtivý
vždy nových, širších obzorů, tě učil výš vznésti peruť nad všednosti rmut, ven z toho okruhu, jenž svíral, mučil a tížil v dusnu tom, kde odnikud
nebylo svěžích závanů... Kdes jiný, krásnější život svěže dýchal světem, kdes jinak žili, nežli přáno dětem té zakřiknuté české domoviny...
A jiný, volný, šťastný vídal’s lid tam ve světě tom širokém, kam nesla tě žhavá touha. Slýchal’s hlaholit tam jiné písně, slýchal’s jiná hesla
a dýchal jiný vzduch. Tvé oči těšit se mohly božskou krásou řeckých děl, na vlnách Bosporu jsi uviděl se zrcadliti zlaté báně mešit,
hor kavkazských jsi viděl pyšný tém a zadumal se nad sibiřskou stepí, v zasnění bloudil’s krajem chrysanthem a na Balkáně naslouchal’s, co slepý
pěl guslar. Slovák, šohaj bujarý pod Krivání své písničky ti zpíval, své hymny hřměl ti Niagary příval, co na jihu kdes píseň kytary
tě vítala. V těch mraveništích všech, kde lidmi mravenci se tmí a hemží, na Michiganu, na Seině i Temži, tam všude dálných vzpomínal jsi Čech
a vždy zas do nich vracel jsi se rád, ke všemu, co tak srdci blízko, draho – a na nábřeží jak jsi častokrát nábožně šeptal: „Jak jsi krásná, Praho!“
Z těch krajů všech, kde lidé žijí lidsky, rád znovu jsi se vracel mezi nás, a zas i v malém našem světě vždycky, byť na nedlouho, dýchalo se snáz...
Z těch širších obzorů vždy zákmit světla jsi přinášel v tu dusnou bídu naši – i pro ty bědy své zas byla dražší ti domovina rodná. V duši zkvetla
ti pevná, hluboká a svatá víra, tak skalopevná, silnější den ze dne, i náš den že se nad mlhami zvedne... Co tebou zvalo se, to uzavírá
dnes kámen hrobu. Byl to život krátký, jejž prožil’s. V chudou kaplánku již zpátky se nikdy nevrátíš, oželen všemi, kdož znali tě. Tvá naděje, tak vřelá,
tvá víra, láska s tebou neumřela – spi klidně, příteli, v té rodné zemi!
Cookies on Poetry Cove