Teď vzpomínám si... Plynu záře sporá se rozlévala žlutě v tmavý sál. Nás hlouček v práci kolem profesora arenou seděl, nebo různo stál.
Hranatý sluha z namočené houby teď u tabule vodu mlčky ždímal. Na lebce kostry žlutý paprsk dřímal a prázdno zelo z očí tmavé hloubi.
V té žluté záři holá, bílá kostra se klátila tak zvolna tam a sem, kontura její vystoupila ostrá z tmy pozadí pod žlutým plamenem,
široká ústa příšerně se smála tím výsměchem, jenž v bílé dásni ztuhlý. Kol slyšet jenom drsný skřipot uhlí – a bylo tu jak na hřbitově zmála.
A každý jak se nad svou prací kloní, v to ticho, v němž byl němý každý z nás, a v profesorův výklad monotonní hrbáček jeden těžce hlavou třás',
jenž churav byl už kolik dlouhých roků. – A každý tady slovo na rtech tlumil, až skončiv, ruce profesor si umyl a chodbou dozněl ohlas jeho kroků...
Tu každý z těch, kdo kreslili tu němi, vstal, hodil hlavou, k slovu slovo děl, až hemžilo se všecko lavicemi. Teď na kostru se někdo zahleděl,
k ní přistoupil a širák dal jí v čelo, v hlasitém smíchu skloniv její hlavu, pak rukou třás' jí jako ku pozdravu, až kolem smíchem všechno zařičelo.
A přistoup' jiný, doutník dal jí v ústa, plášť na bedra a sklíčko do oka... a huronský co jásot kolem vzrůstá, hrbáček jenom vzdychl z hluboka,
a jak tím smutným okem hleděl na ni, on zachvěl se, jej drsný schvátil kašel a slzu v oku, mlčky k oknu zašel a velkou hlavu podepřel si dlaní...
Ó, příteli... sníh měkce, tiše padá, a letos ty tam prvně venku, sám... Nás druhých v žití dál jde pustá řada. A v tento večer sobě vzpomínám
zas na nás všechny, na stín bílé kostry a jak jsi hleděl v její oči prázdné a jak teď měsíc na tvém hrobě vázne a přes ten hrob tvůj táhne vítr ostrý...
Cookies on Poetry Cove