Z jednoho hnízda výš se vznesli v let,
když celý háj se začal probouzet.
A co tam ptáků, všichni chorem pěli,
že vršky stromů jasem rozkypěly.
A tak ten širých, dumných hájů lem
se rozezvučel slavným chorálem.
Však než i oni zapěli v háj zmladlý,
už ptáčníku, žel, do zajetí padli.
Z jednoho hnízda rozloučeni v ráz, –
ten osud zlý, kam asi hodí vás?
Tak ptáče první dostalo se tomu,
jenž podal nejvíc: mistru anatomu.
Ten k nožíku a tlustým knihám sáh',
skly měře svaly v jeho křidélkách.
A druhého si dívčí ruka bílá
kdes do klášterní cely pověsila.
Tam zpíval s ní, když večer vzhlédla výš
na dřevěný a zpráchnivělý kříž.
A třetí pták, jenž nejmladším byl z hnízda,
v smích nevěstky teď zpívá jí a hvízdá.