Dnes po letech zas táhne duší mou to jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle by štěstí paprsk hřál mé nitro zprahlé, a jak by duch můj staré ztřásal pouto.
A dívám se v ten zašlý život dlouhý... Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá tím okem čistým, jak to dětství splývá s tím tlumným mořem nekonečné touhy.
V tom prahu dětství chvěji se své o sny, jak tušil bych... Však celá zem tak tichá, z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá a láskou kyne zkvetlý pažit rosný.
A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně, a zdá se mi, že znícených těch skrání ovívá sladkým dechem požehnání a „básníkem buď!“ vánkem šepce jemně.
„Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje? „Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? – A já šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí ta se mnou šla a všechna, všechna má je!
Ó básník, básník! – A já pouze zpíval, jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři, tak ze srdce, jež miluje a věří, jímž z krásy číše víno snů jsem píval.
A já pěl mladou, čistou lásku svoji, své Růže krásu, tklivý úsměv její, i záři hvězd v tom božském obličeji, jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí.
A já pěl tiché, svaté svoje štěstí – i lidu svého pěl jsem bídu žhavou. A já pěl písně, jako pustou hlavou kdy výkřik zní a jako pouto chřestí.
A píseň má jak bědnou zemí létla, tu vínkem tkla se krvavého čela, tu náhle bouří, hromem zahučela, leč všude nesla nadšení a světla.
A národ vstal. On nesměl zahynouti! Leč, on kdy v lepší probouzel se žití, má hlava zvolna zimu stáří cítí, já cítil se už u cíle své pouti...
A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený jsem přemýšlel, co tento život dal mi... Trn odříkání v suchou snítku palmy a bídy hloží v laur ten poblácený.
Já k vůli lidu zapomněl sám sebe, snů o svém štěstí... a teď stáří zima kol dýše mráz, má mrtvá láska dřímá a odříkání srdce moje zebe.
A když jsem hynul, za kus chleba prose, za trochu lásky – a kdy mřel jsem hladem, tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém mně slávy, slávy, slávy zastesklo se.
Mně líto bylo, že mi nedopřáno z té číše slávy žhoucím retem píti, mně líto bylo, dřív že prchne žití, i mně než slávy zaskvěje se ráno.
Až z nemocnice vynesou mne jednou, zda básníka se rozpomene kdosi, jak celý národ ve své duši nosí? – Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou.
Leč přec, ač mrtev, dočkal jsem se slávy, jak celý národ kol mé rakve kráčí, ne v zoufání sic a ne v němém pláči, leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy.
A to je tak: za práce život celý když básník jenom nemá slova díků, já stal se aspoň kmánem granátníků a s pohřbem mým jsem čekal na neděli.
V té hodnosti pak zasvitla mi sláva; když bez ní básník, básník umřít musí – neb lid, jak známo, chodí na funusy, kde turecký jej buben očekává.
Cookies on Poetry Cove