I přišel plesat všechen lid, vše zvědavostí hoří, krém společnosti vstupenky měl platné pro nádvoří.
Svatební hosté scházeli se zatím v kathedrále, ministři, tajní radové, vyslanci a tak dále.
Krém společnosti stále rost, nechyběl nikdo známý, svým kloboukům se navzájem obdivovaly dámy.
Zvlášť paní N., vždy moderní a pokroková žena, v toilettu „dernier cri“ dnes byla oblečena.
Až z Paříže si nádherný přivezla klobouk schválně – slyšeti stále pouze ji: „Báječně! Kolosálně!“
Nedočkavostí filmoví operatéři prahnou a pobíhají semotam zbytečně chvíli drahnou.
Hleděli věrní poddaní uctivě na dvořanstvo, než dostaví se Nejvyšší i jen vysoké panstvo...
Král objevil se – desátá odbyla právě s věže – jak obyčejně vypadal neobyčejně svěže.
Krom radosti nad princeznou zaplesal v duše hloubi i nad tím, že dnes o svatbě Mu nevrzaly klouby.
Tak blahovolnou veselost mít ráčil ve Svém oku – byl by mu hádal vládní tisk nanejvýš třicet roků.
Královna štěstím zářila, jak bývalo jen zřídka: slušela Její Milosti dnes ta dvaatřicítka...
Princezna blahem neví, jak tu slavnou chvíli přečká, osmnáct metrů délky má svatební její vlečka.
Princ, jenž i jako králův zeť chce zůstat milým, prostým, dnes ve stříbrný přioděl se Lohengrinův kostym.
Na stříbrolesklém brnění má přišity své řády – nevěstě radost chvěje se urozenými zády.
Byl k tomu ještě oblečen do blankytného pláště, na čele zlatá hvězda se dnes třpytí zcela zvláště.
Někdejší medvěd, zradostněn a šťasten nad výsledkem Ježibabiny péče, byl o svatbě panem svědkem.
Dřívější jeho zakletí výchovný mělo účel – teď spokojen si do vousů po dlouhém zvyku bručel.
A druhým panem svědkem byl nejšťastnější ten kdosi, jenž princeznu si vzít měl a ten salon v hlavě nosí.
A hle, čeho se dočekal v svém žití, trudu prostém: v salonech Jejich Milostí přešťastným bude hostem...
I paní tajnou radu dnes hostila svatba tato, však její Existence se oholit dala na to!
Nádherná byla kantáta, byl skvělý „primo alto“, jen tenor při vysokém C tak nějak vedle bral to...
Hmoždíře zněly, kadidlem byl celý kostel v mlze, a šátky byly mokré, že z nich ždímat mohl slze.
A nevěsta tak blažená, tak byla krásná, sladká, z ní věru mohla radost mít královská paní matka...
A potom byla hostina, jak při veselkách bývá – až Pán bůh bránil, kolik se tu vypilo dnes piva.
Princ, ten se jenom objímal s princeznou, s panem králem – byli by při té hostině šampaňské pili málem.
A byla radost veliká po dálném, širém kraji – – vždyť lidé často pro hloupost si nohu za krk dají!
Cookies on Poetry Cove