Jak bývá ve všech pohádkách, že pokaždé v čas pravý se náhle zjeví ten, kdo zas vše náležitě spraví:
Hle, její Existence je zde, paní tajná rada – než, kdo to s ní? Ta postava tak svěží, křepká, mladá –
Ba právě, princ jak z pohádky, že o takových nezdá se dnešním princům: na čele plá jemu zlatá hvězda...
Princ, na němž kazu nebylo, ni sebe menších slabin, zářící štěstím –: někdejší pacient Ježibabin...
Král, Jeho Milost, bystrý měl, široký rozhled po všem a hned se ráčil dovtípit... zakletý princ, nu ovšem!
V té právě chvíli princezna po zdraví paní matky šla zeptati se – na prahu krok její stanul vratký.
Princ hledí na ni, zmatenou, je postrašena a má ve tváři úzkost, co a jak se děje s drahou mamá...
To byl jen mžik, na princeznu tak bledou hleděl, a s ní se potkal zrakem: ejhle, jak se její líce jasní!
Do tváří červeň vrací se, postava všecka živne, – princ kouzel zbaven, ale s ní se děje kouzlo divné...
Však zatím všechna péče všech zde soustředěna na to, by bylo s Její Milosti to mocné kouzlo sňato.
A moudrá Ježibaba již Ji svojí vědou nutí, by z přílišného dostala se toho omládnutí.
Tož odešli a nechali je o samotě obě – pět minut poté zoubky již dostalo malé robě.
Zas dvéře otevrou se, dvůr zvěst přeradostnou lapá: nemluvně právě ráčilo říc prvně: „mamá, papá.“
Po půlhodině hlášeno jest paní tajnou radou, že právě učí chodit již svěřenku svoji mladou.
A hlásí dál – svit pýchy byl v radostné tváři odlit –: holčička umí růženec již francouzsky se modlit.
Do večera těch pokroků tu ještě více bylo: již děvče umí nadávat i anglicky, až milo.
Že král byl velmi potěšen, jest ovšem samozřejmé – i my na Jeho radosti dětinnou účast mějme.
Dál Její Milost úžasné pokroky stále činí – ó, moudrost Ježibabina je vzácné dobrodiní!
Do týdne vše se spravilo... Dřív byla k šedesáti – po přání Svém zůstala na dvaatřicítce státi.
Proč, nevím, Jeho Milost král se trochu tomu brání – a princezna? Je přešťastna, děkuji za optání.
Někdejší smutnou princeznu poznali byste stěží, tak byla všecka růžová, usměvavá a svěží...
Princ vyprávíval princezně, k ní láskou přímo třeště, jak bývalo mu krušno, když v tom zakletí byl ještě.
Princezna poslouchala jej se živým zájmem... o tom, co mluvil, dlouho do nocí vždy blouznívala potom.
„Když jelenem byl,“ řekla si a úsměv hrál jí rtoma, „dost naběhal se a tím spíš sedávat bude doma...“
Ó, při něm nikdy princezna se netrápila nudou – vím, čtenář dávno uhodl, že z toho svatby budou...
A byly vskutku... (Ale to již necháme si, vězte, do kapitoly poslední, do třicáté a šesté.)
Cookies on Poetry Cove