Šťastlivce vedli ke dvoru,
však tam byl zmatek právě –
ni sluchu nikdo nedopřál
radostné jejich zprávě.
Byl shon a šum, cos hrozného
se přihodilo dnes tu,
že po obědě i sám král
dnes přišel o siestu.
Byl zmatek, lítání sem tam,
domněnky, řeči, ptaní –
zmizela z hradu pojednou
královna, stará paní.
V zoufalství poznal starý pán,
že manželka, ta hodná,
zázračný našla elixír
a vypila jej do dna...
Král zkameněl tu leknutím,
princezně dech se úží,
že, s odpuštěním, najednou
dostala husí kůži.
Té prázdné lahvičky se král
v Svém němém žalu chopí, –
po královně, žel, nebylo
nejmenší nikde stopy.
Zlým tušením jat, starostmi
Svou těžkou hlavu kloní,
och, bál se, že ten vzácný lék
je příliš silným pro Ni...
Pak nalezli ji – chodbou šli
po hlasném dětském pláči –:
hle, Její Milost v nemluvně
změněna býti ráčí...