Včerejší audiencí král
byl utrmácen málem –
děl stokrát: „Tuze hezky“ – och,
je těžké, býti králem!
Tak minul prvý, druhý den
a minul i den vterý –
žel, neobjeven doposud
záchrance Jeho dcery.
Habaděj štěstí ve světě,
však blíže-li se zkoumá,
to divné lidské štěstí vždy
nějakou vadu svou má.
Tak blízké jest a snadno tak
je lidé chytit mohou,
však chytnou je a spatří, že
je na hliněných nohou...
Je štěstí... jest i v neštěstí,
i v bídě, smutku, v hoři,
kdo za to, že tak často sám
si člověk peklo stvoří!
Závisti sobě cení výš
nad samo štěstí: v hrudi
mu hlodá, denně jí
se ztravuje a trudí.
Je štěstí: v sobě hledati,
ne u jiných je račte – –
však pěkně prosím: ještě se
mi v posled nerozplačte!
A tož: král tedy nakonec
na radu žurnalistů
dal velký inserát do tu-
i cizozemských listů.
Ohlásil všem a každému,
nikoho zkrátit nechtě:
statečné, chrabré armádě
i vezdy věrné šlechtě,
I všem Svým věrným poddaným
mužského rodu: žetě
z nich nejšťastnějšího chce mít
za Svého pana zetě...
Vyzvání znělo srdečně,
končilo přípovědí,
že, dá-li Pán bůh, celou říš
princezna jednou zdědí.
Pro ty, kdož by se hlásili,
určeno přesné datum –
říš celá s touhou hleděla
vstříc milým kandidátům...