Všem štěstí z očí zářilo – však zdání často šálí. Z těch nejšťastnějších těžko lze si vybrat panu králi.
Některé oslovením Svým Sám ráčil vyznamenat – z nich první vlastně, bohužel, byl velmi šťastně ženat.
„Jsi šťasten?“ – „Dosud nepřišel jsem jí na žádné spády...“ Král ráčil k němu obrátit se Nejvyššími zády.
„A ty?“ Zřel muže, jehož vliv zázrakem denně vzrůstá, oč velkou mají zásluhu ta jeho velkoústa.
Orátor byl to proslulý, po širých vlastech známý zejména tím, jak vynikal mlácením prázdné slámy.
„Jsi šťasten?“ – Valný řeči proud z úst mluvkových se valí jak uragan – král postoupil, jsa blaha země dbalý.
„A ty –?“ Muž mladý, elegán, oděný velmi hezce. „Jsem, Veličenstvo, literát a k tomu vynálezce.“
„A šťasten?“ „Tuze. Hrdě jdu domácí, chudou líchou, neb slovo vynalezl jsem, jež provždy jest mou pýchou:
Zesperantiti... přeložit do esperanta totiž...“ (Oh, s těmi nejšťastnějšími je, zdá se, notná potíž!)
„I orohožovaná zem’ jest vynález můj vlastní,“ dál básník mluvil... ejhle, čím jsou někdy lidé šťastni!
Král „hezky, tuze hezky“ děl a pokračoval v chůzi. Hle, mládec... právě kojil jej prs dramatické Musy...
Ba právě, stopy kojení tu ještě zříti: stéká mládenci kolem bradičky zůstalá krůpěj mléka.
„Jsi šťasten?“ – „Velmi, velice,“ vyhlásil jinoch bystře. „Dnes po prvé mi v kavárně pikulík řekl: mistře!“
Hle, co je štěstí ve světě! Jak blízké a jak snadné! Jen ruku po něm vztáhnouti a samo ve dlaň spadne!
Král ani vědět neráčil, co na to říci... „Což ty?“ dál pozeptal se krásného oficiála z pošty.
„Jsi šťasten?“ – „Jako já? A jak!“ tázaný nato skromně, „smím nosit uniformu... toť největším štěstím pro mě!“
Král „hezky, tuze hezky“ děl a Jasné čelo stínem se zahalilo. Stanul před uctivým dvořenínem.
„Jsi šťasten?“ – „Nejšťastnější jsem,“ v radostném vzlykal pláči dvořenín šťastný, „že sám král mluviti se mnou ráčí.“
Král „hezky, tuze hezky“ děl. V tom spatřil muže – to-li jest onen čacký medik ze čtrnácté kapitoly?
Toť vskutku on. Že hlava byl vždy geniální, chytrá, za praktikanta přijat byl do ministerstva vnitra.
Za ruku jej tam dovedl před čtrnácti dny asi papínek jeho, moudrý pán, kmet vážný, stříbrovlasý...
V těch čtrnácti dnech, otcovou se radou vždycky řídě, den ze dne stoupal, každým dnem jsa výš v hodnostní třídě.
Při papínkově protekci nebylo vlastně divu: je presidentem „Ústředny pro rozumění pivu“.
Postupovati bude-li i nadále tak zčerstva, pozítří snadno bude již předsedou ministerstva.
Pan král, jak před ním zastavil se na Své cestě bludné, si ráčil všimnouti, jak nos mladého pána rudne...
Znalecky poznamenal jen své „tuze hezky, tuze“, čímž pro dnes byla skončena šťastlivců valná schůze...
Cookies on Poetry Cove