Medvídek, čímsi poplašen,
se chvatně vracel zvenčí
v té chvíli, kdy král šlechetně
zásluhu poctou věnčí.
Zkušeným okem vyhlédla
ven paní tajná rada –
v tom, hle, královská družina
již do chaloupky vpadá.
Radostí, že tak šťastně tu
královu našli stopu,
div nevráželi hlavami
do nizoučkého stropu.
V povinné úctě všichni se
tu sotva divit stačí,
jak Jeho Milost pojednou
o deset let je mladší.
Král všemu, co tu sběhlo se,
sám velice se divě,
pak s její Existencí se
rozloučil milostivě.
Dočkati nemohl se již
a spěchal, již jen aby
vyřídit mohl doma vzkaz
od moudré Ježibaby.
A ještě jednou blahopřál
jí k povýšení tomu,
jehož se dnes jí dostalo,
a spěšně chvátal domů.
Tu venku, zcela vyměněn
a jaksi všecek nový,
zřel, jak princ-jelen klidně si
po dnešním štvaní hoví.
Že nebyl pouze jelenem
a hodnost měl i jinou,
zasalutoval před králem
svou přední končetinou.
Radostí bělouš rozřehtal
se, s králem domů běže,
dnes ještě zvlášť král vypadal
neobyčejně svěže.
Veliký jásot z toho byl,
že šťastně král se vrací –
dnes ovšem neobešlo se
to bez illuminací...