Zde král si znovu vzpomněl na
svou milovanou dceru –
že jelen ved Jej právě sem,
řád měl by dostat věru!
Zde kyne spása! Jedině
zde pomoc bude jistá!
Co zatím král si začátek
Své řeči v hlavě chystá,
Dí Ježibaba: „Vím, já vím,
vždyť to by bylo pěkné,
bych nevěděla! Všecko vím
dřív, než kdo co mi řekne!
Máš dcerku. Stůně. U dvora
je smutek, strach a nelad –
já vím, já vím. Nic prozatím
se tady nedá dělat.
Princezna uzdraví se v den,
(to ve hvězdách se vidí),
až nalezne a zjistí se
nejšťastnější všech lidí.
Až ten se najde – a to snad
je přece velmi snadné:
v týž den jako když s princezny
ta nemoc její spadne.
Toť vše. Kdo hledá, nalezne –
moudřejší rady není.
A jsem tak smělá: vyprosím
si doma poručení...“
A k tomu ještě přidala
ctihodná žena tato,
dřív ještě, než se odhodlal
sám požádat ji za to,
Elixír vlastní výroby,
jejž v apatyce žádné
koupiti nelze: po něm hned
o kolik roků zmládne...
Kalíšek vypil – sapristi,
to zázračná je šťáva,
nad cognac: cítil, kterak se
o léta mladším stává!
Král, Jeho Milost, velice
tím potěšen, chtěl se jí
též honem něčím zavděčit
co nejmilostivěji.
Přemýšlet ráčil, kterak by
učinil vhodně zadost
královské vděčnosti Své, čím
i jí způsobit radost...
Honorář její vypadl
dost hubeně a tence:
ji tajnou radou jmenoval
s titulem: „Existence“.