„Dovolte, paní...“ králův zrak
se oním směrem točí,
kde vlkodlaků svítily
ohnivé, rudé oči.
„Rád byl bych informován – co
tu s těmi tvory? Taky
snad zakletými lidmi jsou,
či vskutku vlkodlaky?“
„Ó, ti jsou praví. V pohádkách
se vždycky najdou tací,
já, abych řekla pravdu, mám
je zde pro dekoraci.
Na lidi vždy to působí,
obraznost jejich svádí
čím víc, tím líp... a vůbec je
v pohádkách mají rádi.
Však jelena zde mám, a to
je případ zvláštní. Dá mi
poněkud ještě práci, – však
jen zcela mezi námi –“
„Co je?“ Král vzpomněl jelena,
jenž, neporoučev ani
se Jemu, tady zmizel kdes –
„A co ten jelen, paní?“
„Je princ, v jelena zakletý
zlou macechou. Já chci to
zas nějak spravit – u mne je
v léčení, incognito.
To případ velmi těžký je,
doposud nevím, co s tím,
však doufám, toho zakletí
že přec jej nějak zhostím.
Mně je ho líto, chudák princ
osudu hořce klne,
to pobíhání po čtyřech
prý není pohodlné...“
S tím pan král v duchu souhlasil,
neb sám by nechtěl za nic
být jelenem, jak nešťastný
zakletý onen panic...