XXV.

A náhle cítil, v sedle že se udrží jen stěží – vzezření měl, jak obvykle, neobyčejně svěží.

Strach byl, že náhlou slabostí s bělouše Svého spadne; i pokoušel se s koně slézt, však nebylo to snadné.

Měl výborného koníka, znamenitého běžce, – na koně Jemu pomohli, však dolů šlo to těžce.

Po mnohých marných pokusech konečně přece ssedav, obejít ráčil chatrč a též ráčil býti zvědav,

Zda náhodou snad v chatrči kdes na polici není zbytečné láhve cognacu – (jen tak, pro posilnění!).

Na dveřích našel tabulku – zrak Jeho byl již slabý, však vidno bylo Mu, že jest u Mme Ježibaby.

Pod jejím jménem narychlo si ještě přečet řádku, že ordinuje všechny dny krom nedělí a svátků.

I otevřel. (Král nemusí, jak známo, nikde klepat.) A spatřil Ježibabu, jak ji právě spánek přepad.

Král, jehož bystrý posudek i bystrý rozhled světem byl všemi chválen, ještě když byl ročním nemluvnětem,

Královským důvtipem Svým hned rozpoznal, takřka parou, že navštívil tu bezděky čarodějnici starou.

Tři lidské lebky na stole, Ježibabino stáří, to všechno zřejmě náleží tu spolu k inventáři:

Tři lebky zvířat ve kruhu, jejž tvoří lebky ptačí na podlaze, to k živnosti čarodějnické stačí.

Čarodějnice spí, a hle, po levé straně u ní veliký, černý medvěd, a jak zdá se, taky chruní.

A ještě něco: vlkodlak, hle, první, druhý, třetí od krbu svítí očima... i nebojte se, děti!

Král zakašlal, a babizna promnula drobná očka, – jí v klíně předla nezbytná v těch okolnostech kočka.

A zahuhňala (– o dámě tak mluvit je mi těžko, však již mi račte odpustit, vážená černokněžko!)

„Zabloudil pan král, chichichi, má chaloupka jej vábí, když panská moudrost selhala, jde ptát se staré báby!“

Pan král odložil korunu na lavici, a šátkem pot utřev, ráčil odvětit po uvážení krátkém:

„A kterak uhodla jsi, že jsem králem?“ ptal se zdiven. A nato ona medvědu, jenž procit: „Starý, jdi ven!“

A medvěd, cosi mruče, se pomalu dveřím blíží – nemějte strachu, děti: ten nikomu neublíží!

A Ježibaba králi dí: „Medvídek, pane, tu ten je vlastně člověk zakletý, a proto je tak smuten!

Byl hodný člověk, pořádný, je tichý jako kotě – nu, ve špinavé ruce pad mé konkurenci, slotě!

Můj konkurent, zlý čaroděj, chlap špatný, mstivá duše, ze žárlivosti v medvěda jej zaklel jednoduše.

Prý do zelí mu lez, a tím hněv zlého dědka vzbouzel – teď já chudáčka léčit mám z těch čárů a zlých kouzel.

To sice tvrdý oříšek, však metoda má skvělá vyzraje na to, chichichi, – nu, dělá se to, dělá!“

Po zádech panu králi mráz při téhle řeči běží – vzezření Jeho, jako vždy, je ku podivu svěží...

Medvědův osud Otcovské to Jeho srdce bolí – Svou odpověď si nechal až do příští kapitoly.