Pan král, jak víme, v lese tom
jelena ráčil štváti, –
však v jedné kapitole jsme
strach měli, zda se vrátí.
Řízením vyšším bylo as,
že jelen, žádný břídil
v parforsním honu, právě sem
v ta místa běh svůj řídil.
Zde kmit se, kol té chatrče
na můří noze, a tu,
jak spatřil král tu podivnou
Ježibabinu chatu,
V té chvíli jak by v zem se byl
propadl štvaný jelen,
ten tam byl, zmizel, přehořce
královským lovcem želen.
Byl přelud, jenž se rozplynul,
či v skryté skočil doupě?
Král, smí-li se tak říci, teď
se tvářil dosti hloupě.
I sháněl se v té zásobě
slov, jež vždy nosil v hlavě,
po slůvku, jímž Své pocity
by oděl přilehavě.
I našel jedno, svérázné,
byť nekrálovské dosti –
však výraz onen vymyká
se širší veřejnosti...