XXII.

Však čtenář stále do řeči mi skáče, mne jen pleta – my zůstali jsme, zdá se mi, u chaty v koncích světa.

Od pradávna v té samotě letitá bydlí dáma, pod jménem Ježibaby jest vzdělaným kruhům známa.

Byl životopis dámy té v pohádkách mnohých proprán – v operách, jakož zjištěno, vždy zpívá mezzosoprán.

Z mladosti její málo zpráv se dochovalo světu, nevěděl nikdo, jak a kdy a odkud vzala se tu.

Už kdysi dávno, pradávno sem zavanul ji osud, zda tenkrát mladší bývala, svět nevypátral posud.

Jazýček měla dáma ta jak ostří dýky břitký a předla velmi dovedně osudů cizích nitky.

Co kde se šustlo, neušlo nic pozornosti její – ve světě jedna dáma jen v tom rovnat může se jí.

I leckde jinde mnohé jsou i vševědoucí dámy, však nade všechny vyniká ta jedna – Pánbůh s námi!

Samotné Ježibabě se vyrovnat může lehce – zde z přílišné jen skromnosti být jmenována nechce.

Té o mne-li kdys náhodou zavadí pohled letmý, mně rázem zatají se dech a před zrakem se setmí.

A padnou na mne úzkosti, jest ve mně duše malá zbabělým strachem, že i mne by do prádla si vzala.

Ji potkat, celý boží den mně horko jest i zima, mně zuby jektají a mám hned mžitky před očima.

Ta dáma velevážená má jazyk jako břitva, jím nad obyčej dovedně svých bližních ledví pitvá.

Ať kdokolivěk hrůzu má z klepavých ženských: zkrátka ty nejostřejší vedle ní jsou pouhá nemluvňátka.

I ji, ač jenom potají, zvou lidé bezohlední zlým slovem, – já však posvátnou vždy úctu měl jsem před ní.

A když jsem zřel, jak osudy všech lidí hbitě spřádá na malíčku svém, věřte, mráz vždy přebíhal mi záda.

Na koho ona jedenkrát pohlédne trochu ostře, nad celým jeho životem hned černý mrak se prostře.

A koho ona do prádla si vezme jak se sluší, v té chvíli bůh ať milostiv je hříšné jeho duši!

Ten pohled jeden dostačí, a člověk cítí: zle je... má horečku a po čele studený pot se leje...

(Za poshovění maličko zde prosí autor, co by se probral z náhlé mrákoty a z nenadálé mdloby.)

Nu, již to přešlo – leknutí to bylo přenáramné: mně totiž zdálo se, že teď hleděla právě na mne...

A věřte, při té myšlence mi dosud volno není, na celém těle chvěji se jen při tom pomyšlení...

(Však, čtenář milý odpustí – necháme toho zatím: sám nevím proč, však veškeru svou kuráž náhle tratím...)