XX.

Král ráčil za ním – přes potok oř bystrý skokem jedním jej přenáší, a znovu dál – jak vítr jelen před Ním.

I chrti hned se rozběhli, však v potoce ta voda jim byla chladná, – řekli si, že plic by bylo škoda!

Byl jelen zatím daleko, jak mrštně běhy natáh. Ač vlastně nemá žádných pat, král přece byl mu v patách.

A co se ráčil zabývat tím nenadálým štvaním, družina Jeho zůstala daleko kdesi za Ním.

Král sám potuchy neráčil mít o tom, kam a kterak Jej hloubí lesa prožene mazaný dvacaterák.

Hluboké strže, balvany na míle kolem leží – sklad pian v téhle končině by prosperoval stěží...

A jelen, jako naschvál by to dělal, dolů s kopce a zase vzhůru, cestou vždy tou nejsráznější hopce.

A čím dál, tím je hustší les, a samé rokle, skály – mazaný jelen pořádně zatopil panu králi!

A dál tou cestou necestou oř králův za ním kluše v ten les, kde kolem na míle nebylo živé duše.

A jelen v letu bláznivém dál prchá, a louž nelouž, stráň nestráň, kopec nekopec, vždy za ním králův bělouš.

A kůň si myslí: „Dneska se náš starý zbláznil! Už by přec mohl míti rozum! Hrom už do té panské služby!

Hle, dědek! Jako posedlý mě žene! Odkud má ty Své nápady? Vždyť někde tu srazíme oba hnáty!“

Král nedbal jeho únavy, – však vědět, co si o Něm kůň Jeho troufá myslit, zle by bylo s milým koněm!

Kol nevidět, než balvany a strž, a rokli mnohou, sem, co svět světem, doposud nevkročil člověk nohou.

Král ráčil již být unaven, i jelen zvolna vázne v tom běhu... byli v pustině až hrůza liduprázdné...

Snad, kdyby se byl protáhl ten hon o malou trošku, král byl by musil s koně slézt’ a zavolat si drožku...

Byl náhle v širém pralese, v končině smutné, němé – za šťastný Jeho návrat se tu vroucně pomodleme!