XVIII.

Jak ráčil býti dopálen, hněv jeho neznal mezí. Že dceři nechce býti líp, ví kozel, co v tom vězí.

Vznešené srdce otcovské mučila bolest náhlá, Nejvyšší Jeho obočí pak zlověstně se stáhla.

To znali již: jak Nejvyšší nos Jeho modrá, rudne, tu všemu Jeho okolí nadešly chvíle trudné.

Nejmilostivější pan král až hrůza zle se katil, kdo moudrý byl, ten moudře se z dohledu Jeho ztratil.

A pan král uměl nadávat, – byl vůbec, jakož děli dvořané o Něm, fenomén a talent ve všem skvělý.

Zázračným přímo věhlasem, (jak dějepisci píší), již v útlém dětství vynikal nad všecky muže v říši.

A zvláště v nadávání vždy byl mistrem nade všemi, jsa nedostižným příkladem a vzorem celé zemi.

Dnes panu králi zvláště se nedobře jaksi vládlo –: byl pondělek, a u králů v ten den vždy měli prádlo.

Po celém hradě dnes tu čpí mydlinek ostrá vůně, a pak: sedmnáct kapitol princezna věčně stůně – –

Ulevit nad tím ráčil Si v nejšťavnatějších slovích, bohatý slovník nadávek stem obohatil nových.

Nakonec, aby na jiné myšlenky přišel, pílí s družinou na lov, aby Se přec povyrazil chvíli.

Do lesů zajel hlubokých, družina za Ním se psy. Honěno marně sem i tam, král propadal již skepsi.

Jen zajíc jeden, rheumatik, položen v první leči... Nejvyšší lovčí dostal nos všech nosů v světě větší.

Král ráčil býti nevrlý a mrzutý až běda, tak jako naschvál, ne a ne, zvěř se dnes vidět nedá!

Družina chvátá za králem, zpěněné oře honí – zvěř zatracená! Není dnes potuchy nikde po ní!

Nejvyšší lovčí trne jen, v úzkostech náhle bledne: jen zajíc, jedna veverka za celé dopoledne!

A bylo zatím k večeru, výsledek pořád chudý: jen jedna ještě kolčava střelena všeho všudy.

Pan král zle jal se láteřit, neráčil dnes mít štěstí: ke všemu babu postřelil, jež sbírala tu klestí.

Tu nejvyššímu lovčímu pot všechen s čela nestek’, a již jít mohl do pense a sebrat svých pět švestek...

S tím vzkazem k panu lovčímu královský panoš pílí – kéž byl by přišel trochu dřív, či opozdil se chvíli!

V tom právě chrti vyštvali z doupěte kdesi ježka i sysla, oba zároveň – v té chvíli volba těžká...

Taková smůla, jako dnes, však přihází se zřídka: sám panoš ještě postřelen byl do pravého lýtka!