Můj dobrý čtenář laskavý již přesvědčen jest asi, jak nad tím synkem trápil se kmet vetchý, stříbrovlasý –
Jak hořké slzy proléval a v žalu nejednou si rval nad tou hanbou šediny, své sněhobílé vousy –
Jak nad tím synem nezdárným pukalo jeho srdce... Ne, – čtenář vždycky myslí si, že sám je nad mudrce!
Tož aby čtenář věděl: ne, zde převelmi se mýlí – ne, starý otec nerval si vlas vetchý, sněhobílý–
Ba naopak: ctihodný kmet žil v přesvědčení stálém, že – věříte-li? – jeho syn je ve všem ideálem!
Že synáček je ničema a hloupý jako špalek, tím trápiti se, toho byl kmet moudrý velmi dalek.
A vlastně ten kmet ctihodný jen filuta byl, který sám věděl, jak se domohl své vlastní kariery.
Ni o synovu nebál se a dával mu v tom lekce, jak všeho lze se domoci – ne ovšem bez protekce.
Ať jiným nechá učení, svět, říkal, v tom se klame: učení, moudrost, všecko to jsou zbytečnosti samé!
A moudrý kmet děl synovi: „Jeť ministr můj známý, zač požádám, to učiní, oč řeknu si, to dá mi!
Ať jiní dřou se, plahočí, ty, synu, děkuj nebi, že, bohudíky, učit se ty nemáš zapotřebí.
Nech jiné starat se a dřít, užívej světa zatím, až přijde doba, milerád slovíčko za tě ztratím.
Ve světě jiní hlupáci s protekcí štěstí našli, tys dovedl se narodit, – a na ostatní kašli!“
Syn poslouchal tu moudrou řeč a líně zívnuv, arci za pravdu panu otci dal, stříbrovlasému starci...
A v tom, se umět narodit, moudrosti vězí kořen: pro skvělou karieru byl ten klacek jako stvořen!
Cookies on Poetry Cove