A tu, jak lovčí chtěl se dát
do lítostného pláče,
najednou všichni spatřili
statného paroháče.
Byl dvacaterák, zkušený
a moudrý byl to jelen,
již o předloňském honu byl
do levé kyčle střelen.
A že až pověrčivě se
bál od té chvíle smrti,
hned zmizel v houští – za ním král
i družina i chrti.
Však jelenu se nejspíše
– a proč ne? – asi zdálo,
že dosud světa radostí
přec vlastně užil málo –
Snad vlastní kůži cenil výš,
než los ten, třeba skvělý,
být kdesi v panské ložnici
předložkou ku posteli –
Snad opravdu tak málo měl
ten jelen ctižádosti,
či myslil si, na tuhle věc
že snad je času dosti –
Nu, zkrátka: jelen statečný
provedl moudrý skutek:
jen lovce shlédnuv, obrátil
a horempádem utek.
A v jelení své řeči hned
si řekl: „Merci, pane,
mně na kobylku člověk se
tak snadno nedostane!“
Hup! A již potok přeskočí
a mezi stromy prchá
a letí, jako splaší-li
se automobil, mrcha!
Přes výmoly a kameny,
do houštiny a mlází
jak hopce, jen se ocásek
na konci hřbetu hází...