Tón mluvčího byl srdečný
a přesvědčivý – inu,
to víte, každý tatík rád
prospěje svému synu.
A jeho pan syn náhodou
byl medikem... však Fáma,
jež všechno ví, ta tvrdila,
že hrozný je to fláma.
Chronický tento medik byl
vždy všude, jen ne u knih,
však zato čile otáčel
se po kdejakých sukních.
Tu příchylnost až dojemnou
ke krásnějšímu světu,
to po svém papínkovi měl,
po stříbrovlasém kmetu.
Vždy jenom samá ženská byl
a divné věci kul tě,
prý jakživ ani neohřál
se vůbec na fakultě.
Knih nečet’, jak to někdy již
u mladých pánů bývá –:
proč nechal Pánbůh navařit
po světě tolik piva!
Tak bezstarostně žije se
v tom pitek víru pestrém,
až milo při tom semestr
ubíhá za semestrem.
Mladému pánu bylo hej,
ať čas jen kolem chvátá,
vždyť o synáčka postará
se vlivuplný táta!
Dovedl proto učení
vždy vyhnouti se chytře –
však s tatínkovou protekcí
všem pěkně zraky vytře!
A dá-li Pánbůh, řadu let
ve zdraví ještě přečká. –
Z přírodopisu smysl měl
jedině pro slanečka.
Přednášky znal jen z doslechu
a kollej zvenčí pouze,
psát uměl, co by dovedl
podepsat směnku z nouze.
Sám nevěděl, jak octnul se
v semestru vždycky novém,
vždy s novou žízní po ránu –
byl klacek, jedním slovem.