XII.

Tu radili se ministři, hloubala slavná vláda, však rady se ni pomoci v tom nikdo nedohádá.

Ve sněmu vzniká debata, jak odpomoci krisi, myšlenky pronášeny jen hluboké, vesměs ryzí.

By snáze mohli zachránit královskou, chorou pannu, zvoleno třicet řečníků, po dvou za každou stranu.

Sjednáno, páni řečníci že mluvit nesmí dlouze, pro každou řeč dvě hodiny jsou vyměřeny pouze.

Kdos navrhoval anketu, jíž třeba jako soli, nechť pětičlenná komise prý ze sněmu se volí.

Pro jinou opět myšlenku zas jiný horlí tuze: nechť záležitost odkáže se do plenární schůze.

A třetí zas byl pro soutěž na vědeckou stať, která by objasnila, jak a čím královská stůně dcera.

Však stati přísně vědecké se řečník jiný brání, prý spíš by bylo na místě lidové pojednání.

On, řečník, pro svou osobu v té věci má-li volit, vždy neochvějně trvá na svém hesle: „Všechno pro lid!“

„Dost máme vědy pro vědce,“ v zápalu svatém volá, „však spása lidstvu, pánové, můž’ vzejít pouze zdola!“

Za studii se přimlouvá tak populární spíše, as jako prý když Tenaten o – o čemkoliv píše.

Či jako paní Taata, všeumělkyně skvělá když píše o svých úspěších, jež na divadle měla –

Když vykládá svým ctitelům a ctitelkám, jichž do set, jak denně její psací stůl jich pozdravy je poset –

A denně jejich kytice jak v jejím bytě voní, a jak svět celý nemluví o jiném, nežli o ní...

Po pořádku zas jiný se ke slovu řečník hlásí: od stati té či onaké nečeká žádné spásy.

Nevěří cenám v soutěžích, prý zkušenost má mnohou, co vlivuplní strýčkové v těch věcech někdy zmohou.

Prý lidé jsou – tak povídal – spolčeni s čerty-ďábly, ti jako obyčejně zas, by klidně cenu shrábli.

Nemohou sami za štěstí, jež přímo na jich šosy se přilepí – – tak řečník děl a mluvil kdesi cosi.

Vítězně z každé soutěže prý vyjdou lidé tací, i kdyby v soutěž zadali jen list svůj očkovací...

Což, je-li tomu vždycky tak, ať u teploučkých kamen se z toho štěstí radují a jury chválí. Amen.