Zakašlat ráčil, – zlobí Jej královská Jeho rýma. Dál svěže projde výstavou a krásy její vnímá.
Znaleckým okem poklady zde vystavené měří – z těch skvostů který přinesl by nemocné Své dceři?
Před plátnem tím i oním tak v nerozhodnosti mešká, princezně aby zavděčil se tím, tuť volba těžká!
Pan zakladatel purismu zároveň předsedou byl té výstavy; v něm apoštol rád s kupcem vždy se snoubil.
Byl genius, a proto hned mu bylo samozřejmé, jak všechny tyhle starosti s královských beder sejme.
V hluboké úctě osmělil se říci panu králi, že nerad se on, předseda, sám vlastnoručně chválí,
Však že tu vystavuje též, mistrovská díla, tři sta jich na počet, a vlastně je pro Ameriku chystá –
Leč kdyby jeho báječné, nemalované malby zůstaly v zemi, s nadšením za polovic je dal by.
Nechť další generace se zde, doma, na nich učí, že vesměs prvotřídní to jsou díla, za to ručí...
A vůbec, mezi kritikou prý o tom není hádky, – a panu králi by je dal i na měsíční splátky...
Král, jemuž tato skromná řeč vhod byla, vybrat ráčil si plátno, jež si mistr na stotřicet tisíc páčil.
Se vzácným dílem domů jel ke královskému hradu, skromnému vděčen umělci za moudrou jeho radu.
Jej uvítala ctihodná ze řádu sester Voršil, a že prý se stav princeznin dnes ještě nějak zhoršil.
Princezna má krom nemoci i dramatické vlohy: hodila králi obrázek pod Nejjasnější nohy...
Cookies on Poetry Cove