Den celý žila jako v snách –
tak láska sladké divy koná.
Den po těch sladkých přísahách
zas večer spěla v místa ona,
kde sladká slova: Mám tě rád!
jí v ústa vlíbal tisíckrát.
Na ňadru vadla růže vonná,
sen blažený jí duší táh’ –
nač tady asi myslí ona,
den po těch sladkých přísahách?
Zda pravdou je ta sladká chvíle,
ten neznámý a svatý cit,
kdy prvně její čelo bílé
on zlíbal, sladkou něhou zpit?
Kol jasmín voněl, kvetl bez
a máje dech se kolem nes’...
Ó jasmínové květy bílé!
Ó hvězdných očí zář a třpyt!
Zda pravdou je ta svatá chvíle,
ten blažený a svatý cit?
Zda pravdou jsou ta všecka slova,
i němý hovor bez řeči?
Ta něha neznámá a nová,
ráj duše, blaho největší?
Zda pravda to, že zval ji svou,
dvě srdce že teď jedno jsou?
Zda pravdou jsou ta všecka slova,
i němý hovor bez řeči?
– On přijde zas a stokrát znova
zas polibkem ji přesvědčí...