Z Lublaně bílé, kde pod námi se chvěla země, si vzpomínám té jedné chvíle, kdy temně
to zahučelo pod námi a zem se třásla pod nohou. V úzkosti, která omámí, já Lublaní šel ubohou,
kde v základech se zachvívaly domy a muži trnuli a naříkaly ženy, a zoufalý a vyděšený lid rukama jen lomí
a naříká a kvílí. A v příští chvíli zas nový hukot táhlý a nový náraz pod zemí,
že noha vrávorá a stane a člověk, jejž strach pojal náhlý, jsa roveň zvěři štvané, tu hrůzou oněmí.
A pod zemí bouř nová ozve se a při tom novém otřese vše v zmatku prchá kolem puklých zdí, – ó běda, kdo se opozdí!
To byla chvíle zoufalá a hrozná, kdy strach vše chvátí, kdy nevěda, co příští chvíle dá ti, se chvěješ hrůzou a kdy člověk pozná,
jak zoufale je malý oproti moci oné strašlivé, jež z dálky bouří temně a s hukotem se blíž a blíže valí
a otřásá teď útrobami země, jak druhdy v Ninive. Já k svému srdci sáh’ a řekl jsem si v této chvíli bědné,
že jako v země útrobách, i v lidské duši spí bouře krutá, již kdo sotva tuší, než jednou zalomcuje nitrem tvým,
než bolest srdce vyvře zoufalstvím... Spí utajena třeba dlouhá léta, že o ní sotva víme. Tam třeba roky dříme
a najednou v té chvíli jedné se zvedne, když člověk ani netuší, a jako bouře zaburácí do duší
všech, kdo v té chvíli zoufalství jsou sami. A bouře chvěje srdce hlubinami, že po míru je veta, a co jsi léta stavěl, rázem smetá
a rázem přehluší tvůj výkřik zoufalý... A co jsi chtěl, tvé sny i tvoji práci, vše rázem rozvalí,
vše najednou ti kácí, i duše mír, ten vytoužený léty, i všecky naděje i celý život kletý.
Tak v hlubinách se bolest zachvěje a ze všeho tu pro památku chudou jen trosky sotva zbudou...
Cookies on Poetry Cove