To bylo v Benátkách, v tom luzném kraji
s těch jižních nocí poetickou vnadou,
kam lidé nejšťastnější utíkají
vždy s Baedekrem a se svou láskou mladou –
To bylo v Benátkách na břehu Lida,
na Riva degli Schiavoni, všade,
v té pohádce, kde gondolier vídá,
jak něžně líbají se párky mladé –
To bylo v Benátkách, v tom kouzlu jara,
v Benátkách, v prostřed čarovného máje,
kde zjevila se mi ta pravda stará,
že víc než dravec láska ukrutná je.
Při table d’hôte u pokrytého stolu
ta láska, o níž zpěvák, idol hostí,
z gondoly zpíval sladkou folu,
se zjevila mi v celé ukrutnosti.
Tam zjevila se mi v své hrůze celé
(ač hrůzu tu ne každé srdce uzná),
ač záři štěstí měla na svém čele
a byla něžná, neskonale luzná.
Leč s ukrutností, jenom dravci vlastní,
mé srdce drásala a krev mou pila:
při table d’hôte se líbali ti šťastní
a mlčky ruku tiskla ruka milá –
Tam sladký šepot slova na rtech dusil,
co velké štěstí stále v duši vzrůstá...
Já na to všecko jen se dívat musil
a ubrouskem jsem utíral si ústa...