Zas v podzim bájně osvětleny sklady
a kolem nich to hučí v šumném reji
a vše je zas, jak chodili jsme tady,
ó příteli! Zas teď je nejživěji
zde na korsu, když večer tiše padá,
a uviděl bys tady, titéž známí
jak kolem jdou, ta ona víla mladá
jak přejde, tytéž zjevy, tytéž dámy
a stejné hlasy slyšíš, jak to bývá,
když v podvečer se Praha procházívá
a na korso plyn matné světlo hází.
Vše stejné zas – – kdo ví, že jeden schází
a na Olšanech zvolna zatím stlívá
v té mrtvých říši – – Zmizí život lidský
a odejde a nevrátí se více.
A jak jsme tady chodívali vždycky
v hovoru vážném nebo žertujíce,
já vzpomněl si na společné ty chůze
a na tvůj smích, jenž byl jsi plný žití – –
a najednou jsem pozachvěl se v hrůze
a vzpomněl si, jak musil’s odejíti
a jak teď v rakvi tlí tvá hlava mladá,
jak sám tam spíš a večer tiše padá...