Tak jakoby to bylo včera –
a je už tomu deset let,
co za letního podvečera
jsi umřela, jak růže hyne,
a odešla’s v ty kraje jiné,
z nichž nikdo nevrací se zpět...
Dnes je už tomu deset let.
Byl večer letní, rděl se západ
a krásně bylo, jako dnes,
když v bolesti jsem začal chápat,
že po všem utrpení mnohém
nám dáváš poslední své „s bohem –“
stín smrti na tvé čelo kles’.
Byl večer letní jako dnes.
A těžký smutek oné chvíle,
ten v srdci mém zbyl doposud,
jak vidím v snách tvé ruce bílé...
Dnes po letech to bolí méně
a přec jen při tvém drahém jméně
tu lítost a ten hořký trud
i dnes mám v srdci doposud.
Ó, sestro má, ty duše světlá,
ty, kterou měl jsem tolik rád,
hleď, vzpomínka má písní zkvetla
dnes v srdci mém, ty hodná, milá,
že’s upřímnou mi sestrou byla,
já oželel tě nastokrát,
ty, kterou měl jsem tolik rád!
Tak jakoby to bylo včera
a je už tomu deset let.
Vzpomínka toho podvečera
vždy zůstane v mém srdci, na tě
vždy vzpomínám, jak tiše, svatě
jsi modlila se naposled...
Dnes je už tomu deset let.