VZPOMÍNKA.

Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti.

Jen tak maně, jak to bývá, vzpomínám na její rysy, snivý zrak se za mnou dívá jako dávno, dávno kdysi. –

Vzpomínám teď na ni s žalem jak na dávno prchlé štěstí... Ve venkovském městě malém viděl jsem ji na náměstí.

U okna tam cosi šila, nebo vyšívala, zdá se, podivně tak zasmušilá ve své mladé, tiché kráse.

Břečťan okno pozacláněl a já za ním zřel jsem bledý obličej, jenž tam se skláněl do růží a do resedy.

Promluviti chtěl jsem na ni. Nevím, co jsem chtěl jí říci, lhostejný snad, nevím ani, dívce oné bledolící.

A v ten večer jak jsem znova po náměstí ještě chodil, v okno její beze slova krvavou jsem růži vhodil.

Růže do šití jí sklouzla a já zřel jsem pohled vděčný, pohled sladký, plný kouzla, z očí venkovské té slečny.

Jeden úsměv, to ne mnoho, – a víc nebylo mi přáno, tažný pták, já z města toho odejel jsem časně ráno.

Ticho ještě kol a tma je, městečko tu leží spící a já, smutek v duši maje, nerad jel jsem ke stanici.

Přešla léta, přešly časy, ke hrobu tu zvolna stárnem, – a co s ní se stalo asi v žití všedním, jednotvárném?

Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti.

Ó že kryje temná clona všechen příští lidský osud! Kdo ví, možná právě ona byla tou, již čekám posud...

Snad vše jinak mohlo býti, snad jsme vše si mohli říci a já byl bych našel v žití drahou duši milující.

A snad půvab věčně nový vdechnout mohla žití bědám, právě ona, možná, kdo ví, tou snad byla, kterou hledám.

Kdo ví, možná, snad... A zatím její stín už s mlhou splývá a já z paměti ji tratím pomalu, jak už to bývá.

Náhodou jen sveden klamnou vzpomínám na její rysy, – jeden zrak se dívá za mnou jako dávno, dávno kdysi...