VZPOMÍNKA.

Už, slečno, jistě nový závoj máte a parasol i klobouk, jinou lásku a o jiných už věcech povídáte, když večer jdete s někým na procházku.

Víc nevábí vás šero naší Letné a dumný hlahol s malostranských věží, jak četl jsem vám v jakés básni vzletné, když chodili jsme spolu po nábřeží.

Vy nyní kdesi ulicemi Řezna chodíte, krásná, denně za kulisy a kdo vás vidí, jistě nikdo nezná, jaké jste prosté byla poupě – kdysi...

Už nechodíte zpívat do ústavu, před kterým vždy jsem čekal s kytkou fial, bych za ně, když jste vyšla, skloně hlavu, těch očí vašich pohled sladký přijal.

To všecko dávno... Jiní chodí kolem a jiné chodí do ústavu zpívat – však s červeným svým drahým parasolem vy nejdete, když počíná se stmívat.

Vy nejdete, by jako vždycky loni jsme říkali si, jak se milujeme, si slibovali lásku, snili o ní a líbali se mlčky v touze němé.

Vy nejdete, bych na lávku k vám sedna se díval, jak se v ret vám úsměv vkrádá, a vyčetl si vašich očí ze dna, jak šťastna jste a jak mne máte ráda...

To všecko dávno... Teď už máte gáže a zpíváte prý časem v menší roli, vždy roztomilá jako švarné páže – a mne – nu, mne už méně srdce bolí.

Víc nešílím jak tenkrát – víte, slečno – ne, vy jste krásná, máte zlaté copy a lásce věřit jak je nebezpečno, kdo miluje vás, ani nepochopí.

Leč věřte mi, za všecka vonná psaní, jež s kyticemi dostanete domů, a za všecky z těch lásky něžných daní a za ty všecky seladony k tomu;

A za tu závist družek, vzácné trety, klobouky mnohé přepodivné krásy a za výstřední nové toiletty, jež malá vaše ručka vybírá si;

a za ty chvíle, pro váš pohled smělý kde šampanskému hrdlo jen se sráží, a za hodiny, které se ctiteli jste promenadou jela v ekypáži,

a za vše řeči starých pánů vzletné mně milejší je jarní večer vlahý, sny na nábřeží, šero naší Letné a smutný hlahol zvonů naší Prahy...