Vzácných přátel kroužek úzký
míval časem družné schůzky
u Ježíška, v milém domě.
Vzpomínám si na ně rád.
V důvěrném těch přátel kroužku
místo bývalo i pro mě,
a tu k lahodnému doušku
sešli jsme se častokrát.
Přátel takových už ztěžka
najde se, ba dozajista.
Po divadle chodil sem
s ředitelem Schmoranzem
Kovařovic, člověk zlatý,
třetím býval Šípek-Peška,
věrný jeho libretista –
všichni, vyjímaje mě,
zlatá, vzácná srdce. Vždy si
s díkem vzpomínávám na ty
družné chvíle, jak jsme kdysi
ke druhu druh upřímně
v lásce lnuli. Oba vládci
divadla, jak – tehdy mládi –
ze všech divadelních trampot,
po všech svízelích a práci
za té chvilky klidu tam pod
klenutým tím stropem rádi
okřívali! Jaká látka
k hovoru, ten zákulisí
rušný život, bez pozlátka
viděný! Sta bouří visí
nad hlavou tam každý den,
vždy ty mraky zříš tam viset...
Mnohdy druh ke stolu přised
ztýrán, zmučen, nekliden,
vyčerpán až ke dnu – ale
rád poznovu nabyl síly,
aby zítra vytrvale,
nechť se nové mraky ženou,
šel za metou vytouženou,
k vytčenému svému cíli!
Nové bouře za bouřemi
hnaly se – – A od těch dob
léta přešla. Dříme v zemi
autor „Psohlavců“ – buď světlá
jemu paměť! V tichý hrob
šel i věrný Šípek – zkvetla
kalina, jak přával sobě,
na humoristově hrobě,
v němž mu ustláno... Tak osud
mnohé vzal a mnohé odnes –
jen u Ježíška, jak posud
bývalo, je dobře podnes.