Milý Pepi, moje zlato,
co se to jen s tebou dálo?
Včera mluvil Jsi tak málo, –
vzpomínám si s pláčem na to.
Srdce moje těžko věří,
že Jsi byl tak chladný tuze.
Vzpomínám si na to v hrůze,
když jsi přišel před večeří.
Představila jsem Tě otci,
oba jste se rděli, bledli,
k večeři pak když jste sedli,
mlčeli jste jako mloci.
Nejedl Jsi ani, nepil,
čekala jsem na Tě v blahu
a Ty Jsi jen na podlahu
rozpačitě oči lepil.
Jak bys těžká muka přestál,
nebyl’s slaný ani mastný,
jindy se mnou byl Jsi šťastný,
včera’s o mne ani nestál.
Co Ti bylo, Pepi milý?
S pochmurnou Jsi mlčel skrání.
Byli jsme jak zařezáni,
nejedli jsme, nemluvili.
Vzpomínám teď v hrůze na to,
a jsem skoro blízka křečím.
Ublížili jsme Ti něčím,
milý Pepi, moje zlato?
Býval’s vždycky taký čtverák,
poslouchat Tě až až milo –
přec mi napiš, co Ti bylo,
vysvětli mi, co a kterak?
Což můj žal se ještě zvýší?
Piš mi, prosí Tebe znova
Rosalie Suchánková.
Odpusť, že tak špatně píši!