Milý Pepi, moje zlato,
skoro pláč mám ještě na rtu:
tatínek mi přišel na to,
když jsem četla Tvoji kartu.
To Ti bylo křiku včera,
že mám známost, o níž neví!
Celý den až do večera
plakala jsem bez úlevy.
Chtěla jsem Ti psáti, ale
nebyla jsem chvíli sama.
V bolesti mé neskonalé
na pomoc mi přišla mamá.
Řekla, abys napsal otci
jednoduše psaní přímé,
mamá přijde ku pomoci, –
ostatní mu vysvětlíme.
Napiš co a jak a žádej
o mou ruku jednoduše, –
jenom, Pepi, neodkládej,
prosím Tebe, drahá duše.
Napiš mu to, drahý Pepi,
ostatní už mamá řekne,
tatínek přec není slepý,
uzří lásku Tvou a změkne.
Rozplašeny budou stíny,
tatínek se upokojí –
a do svaté Kateřiny
budu navždy, navždy Tvojí!
Navždy Tvou! Leč pro dnes dosti.
Čekám na Tvá drahá slova,
věrná Ti až do věčnosti
Rosalie Suchánkova.
Ještě něco: tati říká,
že prý pro mne, mladou žábu,
času dost na milovníka.
Odpusť, Pepi, že tak škrábu.