Slečna Stázi
na mši vchází,
smutně zavzdychá:
Svatá Panno, prosím tebe,
dej mi ženicha!
Mému hochu
vnukni trochu
lásky ke mně víc,
ať s tatínkem promluví už
nejdýl za měsíc.
Jeho pouze
ždám si v touze, –
zem i oblohu
za svědka mám, bez něho že
žíti nemohu.
Kdyby ale
dal mi vale,
čehož Pánbůh chraň,
alespoň mi náhradníka
račiž dáti zaň.
Jen ať hezký
je a blesky
v očích má jak on,
ať je tmavý jako cikán
a má baryton.
Ale kdyby
měl i chyby,
svatá Panno, raď:
ať má hlavu jako šafrán –
to je jedno, ať!