Vyhlídka oknem.

Takový smutný den byl, obloha od rána byla zatažena už a každé chvíle drobně pršelo. Takový den byl smutný, zoufalý,

kdy tíživá a smutná nálada zapadne maně v duši člověka a člověk, aniž sám by věděl, proč, v takové chvíli náhlé tesknoty

zoufalé prázdno cítí v srdci svém, takové prázdno, v němž si připadá, jak celým světem byl by opuštěn a jako všem by bylo lhostejno,

i kdyby umřel ve své samotě... I kdyby umřel... Trudné myšlénky jdou hlavou a v tom srdci ozve se dřív nepoznaný pocit lítosti

a hořkosti a smutku. Beznaděj své spáry zatne v rozbolněnou hruď a každý nerv, jenž v těle chvěje se, je jako struna příliš napjatá,

již někdo ještě více napíná. Takový smutný den byl. U okna nemocný seděl. Venku pršelo a jednotvárný, monotonní déšť

bil do oken. A ten, jenž chorý byl, u okna seděl tiše, bez hnutí, jak často sedával. Tak dlouho už byl jako vězeň, stonal od zimy

a nepamatoval už více sám, kdy posledně byl venku. Sedával jen u okna vždy tich a zamyšlen a co jím viděl, domy protější

a kousek ulice, kam dohledl, to byl teď jeho svět. Co bylo dál, to bylo mu tak cizí, daleké, jak vězni kouzlo zlaté volnosti,

o které sní za mříží vězení. Sil jeho ubývalo pomalu, on cítil, kterak cosi strašného mu hlodá v prsou, pocit úzkosti

mu otravoval duši, bývalo mu k pláči smutno při té myšlénce, že zdraví se mu stále nevrací a že snad po něm touží nadarmo.

A umřít, umřít... nebyl ještě stár, chtěl žít, v něm byla touha života, vášnivá touha po tom životě... Vždy věřil ještě, že se pozdraví,

a zdálo se mu, že to právo má, to právo k životu jak ostatní – vždyť přece jenom vždy a každému se nerado a těžko umírá...

A on, jak sedával zde u okna, vždy tich a zamyšlen a vždycky sám, žárlivě hledě na ty přešťastné, kdo plni zdraví venku chodili, –

on, který trpěl ve své samotě, on, který byl jak vězeň spoutaný, jenž hledí na svět oknem žaláře, on zamiloval si tu vyhlídku,

jíž viděl na protější velký dům. V posledním čase tam se zjevila půvabná dívčí hlava, stalo se, že tam to dítě, plné života

a svěžesti, – a zde ten nemocný že pohleděli oba na sebe... a jemu zdálo se, že okřívá, že sladká naděj se mu navrací

a v jeho chudou, tesknou samotu že padl náhle světlý paprslek. A zdálo se mu, že tím paprskem se celý život jeho vyjasnil

i nekonečná vůkol prázdnota – a doufal zas, že bude opět zdráv, a byl tak šťasten při té myšlénce. A stalo se, že ona naproti

za květinami naň se usmála – a on byl blažený tím úsměvem, jímž všecka duše jeho okřála. A stalo se, že ráno kynuli

na sebe hlavou, němé pozdravy si vyměnili, vroucí pohledy – a pohled z očí toho dítěte byl nemocnému tím, čím vyprahlé

je zemi déšť, jímž všecka okřeje. A stalo se, že minul celý den a nespatřil ji ani na chvíli, a tu se zdálo mu, že najednou

je kolem všecko prázdné, smutné tak a smutnější, než druhdy bývalo – a tu si uvědomil v duši své, že kdyby ještě zítra celý den

ji neviděl, snad ve své samotě by umřel touhou, spatřiti ji zas. A přišla zas a usmála se naň a on jí poděkoval pohledem

tak blaženým, jak byl by, ubožák, tím nejšťastnějším tvorem na zemi. A stalo se, že stojíc u okna, snad z koketerie, snad v soucitu,

snad v lásce, kterou k němu cítila, snad proto jen, že ji to bavilo, přitiskla něžně růži ke svým rtům a rukou poslala mu polibek.

A jemu v tvář se hnala všecka krev a zdálo se mu, že ten polibek horoucí, žhavý cítí na svých rtech, a zdálo se mu, v sladké závrati

že umře štěstím příliš velikým... V posledním čase cítil pojednou, že přitížilo se mu na prsou, a ulehl. V těch několika dnech

ji nespatřil a jemu bývalo tak neskonale smutno, k zoufání... Jak věčnosť byla každá hodina a po dni nekonečném nastala

noc ještě smutnější. Tu v bolesti těch, kdo jsou sami, když jim smutno jest, těch, kteří štěstí vidí z dálky jen a jsou tak opuštěni, vzpomínal

na každý pohled sladkých očí té, jež, neznámá, přec jemu stala se tak drahou a tak blízkou, jako vždy se srdci stane bytost předrahá,

již nade všecko srdce miluje. Den kolikátý ležel nemocný a opět vstal, přistoupil k oknu zas a v lačné touze oči upíral

na okna protější. A minul den a nezjevila se mu. Ve smutku den druhý čekal na ni. Byl to den takový smutný, teskný, deštivý,

od rána bylo zataženo už a každé chvíle drobně pršelo. On stále díval se tam naproti, leč po té, kterou viděti si přál

a která duši jeho plnila, tam po té nadarmo se díval dnes. A najednou před domem protějším zastavil povoz. Střecha kočáru

se v dešti leskla. Potom vyšel kdos a zavazadla podal na kozlík a do vnitř vozu plaid. A za chvíli z průjezdu domu vyšel starý pán

a vyšla ona. Byl to jenom mžik, skočili oba rychle do vozu, kočáru dvířka chvatně zapadla a povoz chvílí hrčel ulicí

a zanikl. Dál drobně padal déšť... A tomu, jenž tu seděl u okna, se před očima náhle setmělo, takovou náhle cítil prázdnotu

a tak mu bylo smutno, smutněji, než kdykoli a lítosť takovou měl v srdci svém, že jeho neznámá, a přece drahá tak dnes odjela –

kam, na jak dlouho, to ví jenom Bůh – a k němu, k němu, jenž tu seděl sám, že nezabloudil pohled jediný, jediný pohled toho dítěte...

On dlouho tady seděl u okna a tak mu bylo, jako v chvíli té by byl mu zmizel světlý paprslek, jenž jeho život zlatil nadějí.

A bylo mu, že struna napjatá kdes v jeho srdci puká najednou a že je všemu konec. Byl tak sám a bylo mu tak úzko. Hleděl ven

a srdce jeho náhlou lítostí se zalilo a oči slzami. A venku, kam se díval v myšlénkách, s té olověné, těžké oblohy,

déšť splýval jednotvárný, takový, jenž bez konce se zdá a probouzí ve zcitlivělé duši člověka neklidný pocit náhlé úzkosti...