Vše ztraceno, vše umřelo mi
a je tu vše jen trudný klam,
zde jdeš jen cestou trním stlanou
a darmo ptáš se, proč a kam.
Zde paprslek se každý lomí
na šíré pláni pustých vod –
vše mrtvo! – s duší utýranou
i já jen také umřít chtěl.
A teď, kdy v jedné jarních nálad
jsem prvně vyšel z města ven,
s tou duší plnou, plnou žele
a k smrti štván a unaven,
já všude kol jsem cítil sálat
neznámé touhy po štěstí,
až otázkou cos plá mi v čele:
A ty bys, hochu, umřít chtěl?
A vánkem to kol hlavy chvátá
a já tu k očím tisknu dlaň –
mně chybí pouze onen v dáli,
ten drahý mrtvý... myslím naň
a ve vůni, již dýše máta,
si myslím, já snad jako on
že umru kdys – a čelo pálí –
v den, kdy bych nejmíň umřít chtěl.