Z dávných upomínek do života shonu znívalo mi stále v tiché chvíle snění, i po dlouhých letech v duši slýchám znění dávno neslyšených vlastibořských zvonů.
Přešla mnohá léta, mnohé zatím odnes v nenávratnou dálku života zlý příval – hlas těch zvonů lkavý, jak mi v dětství zníval, nevymizel z duše, zní a lká tam podnes.
Na sta upomínek probouzely ve mně, v duchu prožíval jsem znovu chvíle ony, jak v těch dobách smutku vlastibořské zvony zněly, pláčem zněly zhluboka a temně.
A tak přešla léta... až kdys lidé vůkol v žalu stáli s nízko schýlenými čely – to se zvony jejich navždy odmlčely, přisouzen těm zvonům nadál jiný úkol.
Dřív při jejich znění zbožný duch se modlil, až vražedná válka, kosíc mladá těla, na krvavém oři v svět se rozletěla – na děla si zvony cizák v nouzi odlil.
A zas jiný, slavný nastal den, jenž z doby krvavé se zrodil, a s ním vzešla spása: věky ujařmen, již volný národ střásá pouta svá, když procit ze staleté mdloby.
Kdo jen otrokem byl v cizích službách prve, oddechl zas volně, shodiv cizí jarmo, jak o tom snil věky – přece tedy darmo neprolity proudy drahé české krve!
A co zpustošeno vojnou, bolest mnohou zhojí čas, byť chyběl mnohý, nad vše dražší – v poctu těch, kdož padli za svobodu naši, dnes i nové zvony slavně zníti mohou.
Zněte, slavně zněte v širé naše kraje, aby lid sám sobě povždy věren zůstal, v pokoji a lásce aby sílil, vzrůstal, víru v sebe, k pravdě povždy úctu maje.
Zněte výstrahou, kde síly svoje tříští, i pobídkou k práci zněte každé ráno, svornou prací všech ať je tu dokonáno to vítězství práva pro vše věky příští.
Jako o vzkříšení zvučívaly ony, uloupené válkou, i vy zvučte lidu v souzvuk lásky, a v to požehnání klidu zněte, slavně zněte, vlastibořské zvony!
Cookies on Poetry Cove