Když ze západu vítr táhne k nám, znít vlastibořské zvony slýchávám a vždy tak smutno je mi, ten zvonů hlas mi vždycky v srdce bod’,
já vidím tam náš utýraný rod, šest drahých rakví v zemi. A v duchu vidím sešlou zvonici a chudý kostel, jívy klonící
se nad hroby a kříže a vidím chudý hřbitov vesnický, kde oderváno z žití na vždycky, co láska k sobě víže.
A zvonů smutný, zádumčivý ráz mi duší táhne jako ostrý mráz – a upomínka trudná jde kolem plaše, dumy na skráni,
na ústech výkřik, v srdci zoufání a bolest srdce u dna. A vše to zašlé táhne duší mou, i matčin úsměv chvíli září tmou
i rodných bratří tahy i sestry mladé, jež spí pod zemí, i otcova tvář vlídná kyne mi – ó mrtvý otče drahý!
Tak zase znova, jak v těch strašných dnech já cítím pohled jejich, těžký dech, zřím umírat je znova, zřím umírat, co v světě nejsladčí,
proč krví plakat srdce nestačí, proč bolest nemá slova. V tom hlase zvonů vrací se mi zpět vše odříkání uplynulých let,
vše, co mi urval osud, vše, co jsem klesat viděl po boku, co bolelo kdy v srdce hluboku a bolí, bolí dosud.
Já vzpomínám si na každou z těch dob, jak zase nový otvíral se hrob a my tu v pláči stáli. Klesala drahá hlava ku hlavě
a vždy ten zvonek zněl tak dumavě nám naproti už z dáli. Ach kolikráte, šestkrát zněl mi vstříc, když opuštěn a sklíčen víc a víc
jsem šel tou trudnou cestou. A sklíčilo mne teď snad nejvíce, jak šli jsme kol té staré zvonice s tou drahou rakví šestou.
Ó sestro má, tu nejvíc jal mne trud, že nebylo ti spásy odnikud, že’s umřela tak mladá, tu nejvíce to chvělo srdcem mým,
když cítil jsem, jak jeden za druhým z nás odchází a padá. Ó sestro má, již zlomil žití mráz, tak záhy že tu v pláči necháš nás,
tys netušila sama, ty dobrá, něžná, milá, ach, ty spíš, já sám tvé bílé ruce složil v kříž, jak dohráno tvé drama.
Já stále ještě zřím tě v bdění, snách, jak dotrpěla’s tiše v mrákotách, jak poraněné ptáče... a nevěděla’s více, ztuhlá v led,
že kdosi tebe líbá naposled a usedavě pláče. A teď, jak bez tebe jsem zůstal sám, ty vlastibořské zvony slyšívám,
jak smutně znějí z dáli. Mně teskno je a sudba neblahá i život mne už časem přemahá, kde každá naděj šálí.
V tom hlase, jenž ti duši rozdírá, ty cítíš znovu, jak ti umírá vše drahé na tom světě, a pomalu jak v širém světě tom
sám stojíš, holý, opuštěný strom – – bouř za bouří jen rve tě. Ten zvonů hlas mi v duši vrací zpět tu všecku bolest uplynulých let,
vše, co mi urval osud, vše, co jsem klesat viděl po boku, co bolelo kdy v srdce hluboku a bolí, bolí dosud.
Cookies on Poetry Cove