VII.

Zkoušeno na sta prostředků a rad a léků, – žel že na konec všechna učenost a každá rada selže.

Ministr krásných umění náhodou z denních listů se dočetl o výstavě tak zvaných futuristů.

(Již všelijaké -ismy znal, jsou každý měsíc nové, a vždycky něco najde se, co jakýms -ismem slove.

Pokaždé něco na světě již najde se, co lze snad, ať tak či tak, do přihrádky jakéhos -ismu vtěsnat.

Do roka se jich pravidlem vystřídá osm, deset, kdo moudrý, moudře s jednoho vždy na druhý si přesed.)

A tenkrát o té výstavě zvěst všude městem letí, že vystavují umělci výhradně – osmiletí...

Jen skupiny té náčelník a velmistr a prorok již starší pán byl, neboť byl ostatních starší o rok.

A tito „muži budoucna“, z nichž každý Mistrem slove, slib dali si, že umění vytvoří z brusu nové.

Především ono Umění, jež s velkým U se píše – ostatní vše je vedlejší a balastem je spíše.

Z těch geniů se především tím heslem každý řídil: Kdo není z nás, jest nedouk, analfabet a břídil!

A druhý článek víry: laur buď pouze tomu uvit, kdo hlavně vždy jen o sobě dovede nejvíc mluvit.

A třetí článek: z umělců kdo vskutku umí cosi, jest věru nehoden, že zem jej, idiota, nosí!

A prohlášeno dogmatem, že chyba je to hrozná, nos malovati tak, že hned i šosák nos v tom pozná!

Nenáviděli jako hřích protivnou nectnost onu, a sami se jí s odporem vyhnuli na sto honů.

A tak o jejich výstavě se lidé vskutku přeli, je-li to portrait, krajina, strom, nebo hlávka zelí.

Je-li to „Rozkoš nemocných“ či „Touha Žlutých Bolů“, a nevisí-li dokonce snad obraz hlavou dolů.

Jen paní X., vždy nadšená a pokroková dáma, zde nepřela se. Nadšením svým byla chvalně známa.

„Báječné! Velkolepé!“ Tak to měla v obyčeji, nadšeně zněly výstavou superlativy její.

A tenkrát o té výstavě zvěst velká městem letí, jak rozesmáti dovedou prý tihle osmiletí!

Prý i ten mrzout největší, jak do výstavy vkročí, je zveselen a smíchem se mu slze řinou s očí.

Veselím záře, s druhem druh novinu slavnou sdílí, jak srdečně se pobavil krásnými arcidíly.

Ve světě ještě výstavy prý nebylo, jak tato – ministr krásných umění sám podíval se na to.

Zaplatí vstupné, zradostněn prochází těmi sály, sám vesel zří, jak dokola se všechno smíchem válí.

A ejhle, tuť i ministru myšlenka v hlavě raší: „Tohle by lék byl,“ řekl si, „pro pacientku naši!

Prý veselost ji uzdraví – nuž, zde jí spása kyne! To selže-li, pak věru již si nevím rady jiné!“

Král, Jeho Milost, neráčil s počátku ani chápat, že jednou by i ministr měl vskutku šťastný nápad...

A tedy smutnou princeznu k těm arcidílům vedou – již ani futuristé ji rozesmát nedovedou!

Ministr krásných umění jak provázel ji a s ní šel sálem, čekal, brzo-li tvářinky smíchem zjasní – –

Selhalo panu ministru, jak přihází se časem, a princezna jen ptala se, proč tedy vlastně šla sem?

Proč, byť neplatí vstupného, má na tuhleto patřit? – Šla domů, a pro jistotu se dala zaopatřit.