VI.

Král, Jeho Milost, uvedl ji tedy ke Své dceři, a baba ihned princezně tep a tak dále měří.

A vidí její tělíčko tak zhubenělé, zchudlé, a srdečně se podiví: „Chudinka, jako nudle!“

„To ale přejde,“ povídá a do práce se dává, „za týden bude princezna zas jako rybka zdráva.“

A mimochodem při tom se zmínila panu králi, že její syn je u dráhy a službu že si chválí –

Však že by tuze prosila, pan král kdyby tak trochu velikou Svojí protekcí přitlačil tomu hochu.

On, synáček, prý známost má – když ale jeho touze je na újmu, že doposud je praktikantem pouze!

A rád prý by se oženil s bohatou, hezkou, mladou, – prý kdyby takhle mohl se stát panem vrchním radou – –

A co se týče princezny, do týdne prý se spraví, pan král aby si starosti vypudit ráčil z hlavy...

Pan syn v úřadě přeskočil ouřadů asi dvě stě, návratu zdraví, bohužel, je pořád něco v cestě...

Uplynul týden, v němžto prý se nemoc jistě poddá – ej, bylo s babou, toť se ví, zbytečných řečí škoda.

Pan syn měl vrchní radovství a dekret strčil v kapsu, princezna, jako před tím, je dál se svým zdravím na psu.

Nic nepomohla zázračná ta známá dvorní myčky – a té hned kufr složili do staré dvorské bryčky.

Dostala knížku, vyvezli ji z královského hradu –: že prý jí pěkně děkují za každou příští radu.

Král, Jeho Milost, ráčil se již tuze, velmi zlobit, v Nejvyšší Jeho blízkosti byl nebezpečný pobyt.

A ráčil projeviti Své vznešené přání, aby hrom horoucí již pomlátil setsakramentské baby...

Vznešené srdce Otcovské mučila bolest náhlá, Nejvyšší Jeho obočí pak zlověstně se stáhla.

To znali již: s Nejvyšších rtů pak hromobití padá, když Jeho Milosti se chví Nejvyšší Jeho brada.

Tu ihned raděj na míle se vyhnouti Mu z dáli – zle bylo s tím, kdo do cesty by přišel panu králi!

Mrzutě dneska ulehal do královských Svých peřin, v Nejvyšším srdci tísněn jsa obavou o stav dceřin...